Vítězové ankety "Statečné psí srdce"

 Tisková zpráva - www.statecnepsisrdce.cz

 

Známe největší psí činy roku 2010

Vítězové ankety Statečné psí srdce byli slavnostně vyhlášeni

 

Letos poprvé vyhlásil časopis Psí kusy ve spolupráci s odborným záchranářským časopisem

Rescue report a pod záštitou Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR anketu Statečné psí srdce. Do konce února mohla veřejnost nominovat své adepty.

O vítězích čtyř kategorií rozhodovala odborná porota.

 

11. dubna 2011 byli slavnostně vyhlášeni vítězové v každé z kategorií: Záchranný čin služebních a záchranářských psů, Záchranný čin psů laiků, Spící srdce (ocenění in memoriam) a Pomáhající srdce (ocenění dlouhodobě pomáhajícího psa). Oceněným byly předány originální ručně kované  plastiky z dílny uměleckého kovářství Gibbus.

 

Akci moderoval herec Martin Dejdar, slavnostního předání cen se účastnily také herečky Kateřina Herčíková-Hrachovcová a Milena Steinmasslová. Akci podpořily také herečky Dana Batulková a Lenka Zahradnická, kreslíř Štěpán Mareš a další.

 

Laická i odborná veřejnost posílala své nominace prostřednictvím webových stránek www.statecnepsisrdce.cz. Sešlo se třicet dva hrdinských příběhů, v nichž hrála hlavní roli psí statečnost, oddanost a odvaha. Odborná porota tak neměla vůbec jednoduchou práci, když musela vybrat jen jednoho vítěze v každé ze čtyř kategorií: Záchranný čin psů laiků, Záchranný čin služebních psů, Spící srdce (ocenění in memoriam) a Pomáhající srdce (ocenění dlouhodobě pomáhajícího psa).

 

Všichni čtyři ocenění byli navíc nominováni do tradiční ankety Zlatý záchranářský kříž, v níž ocenění vítězům předá 16. dubna na Pražském hradě prezident republiky Václav Klaus. Nechme se tedy překvapit, jestli tentokrát půjde na hrad i pes.

 

 

 

Příběhy oceněných psů

 

Vítěz kategorie: Záchranný čin služebních psů

Devil a dívka s žiletkou

Zima, sníh a mráz. A strach z následků nerozvážného činu mladé dívky, která se rozhodla vzít si život. Tak dramatický byl začátek příběhu se šťastným koncem, který se odehrál 20. ledna loňského roku.

Toho dne oznámila matka mladistvé dcery policii, že se obává o dívčin život. Dcera odešla z domu po hádce, měla u sebe žiletky a nebylo možné vyloučit, že se pokusí o sebevraždu.

Pátrací akce se rozběhla v průběhu několika minut. Zapojili se do ní policisté z obvodního oddělení Třeboň společně s policisty ze Suchdola nad Lužnicí.

Na pomoc přijeli rovněž policisté ze skupiny základních kynologických činností z Jindřichova Hradce včetně psovodů Petra Lukačoviče a Václava Homolky se služebním psem Devilem.

Od počátku sváděli policisté boj s časem, mrazem a rychle přicházející tmou.

Devil s podpraporčíkem Homolkou vyrazil po stopě krátce před čtvrtou hodinou. Sledoval ji po místní silnici do uličky mezi domy, kde vzápětí označil zakrvácená místa. Stopa vedla dál k hlavní silnici vedoucí z Třeboně na obec Majdalena, tam se však v důsledku provozu a pohybu příliš velkého množství lidí ztratila.

Psovod Václav Homolka však přiměl Devila k vyhledání pachové stopy po krajnicích. A v parku u benzinové čerpací stanice Na Kopečku pak Devil stopu krve znovu našel. Vydal se po ní přes přilehlý pozemek k porostu okrasných křovin. Přesně v 16,20 se u hustého křoví rozštěkal a Václav Homolka s Petrem Lukačovičem vzápětí hledanou dívku objevili.

Když ji vytáhli z křoví, zjistili, že má četná řezná poranění na obou rukou. Byla oblečena pouze do trička s krátkým rukávem a kalhot a po dvou hodinách na mrazu zcela prochladlá. Oba policisté jí poskytli na místě první pomoc, zastavili krvácení, ošetřili jí rány na obou rukou a snažili se dívku udržet při vědomí až do příjezdu sanitky. Po příjezdu lékaře pak mohli místo opustit s pocitem, že zachránili dívku, která se kvůli svému emotivnímu rozhodnutí ocitla v bezprostředním ohrožení života. A pes Devil k její záchraně přispěl podstatnou měrou.

 

 

Vítěz kategorie: Záchranný čin laiků

Arven a soused ve sněhu

Další drama, na jehož konci byl zachráněný lidský život, se odehrálo 26. prosince loňského roku. „Měli jsme u nás doma rodinné setkání. Přijel i syn se svou fenou belgického ovčáka malinois, Irou. I my máme, dnes už roční, fenku tohoto úžasného plemene jménem Arven.

Arven s Irou se znají od malička, a tak jsme je pustili na zahradu, aby si pohrály a pořádně se vydováděly,“ vzpomíná majitel fenky Arven Karel Kaucký. „Kolem sedmé hodiny večerní jsme ze zahrady zaslechli štěkot. Když jsme se podívali z okna, viděli jsme, jak Arven štěká směrem k zahradě našeho souseda.“

Pokoušeli se jí okřiknout, aby nerušila, ale Arven se nedala uklidnit a přidávala se k ní i Ira. Zkoušeli ji rovněž odvolat, ale nebylo to jednoduché. Arven stále vybíhala a zabíhala za roh domu, směrem k sousedově zahradě. „Zavelel jsem tedy přísnějším hlasem a obě fenky jsem odvolal domů,“ říká Karel Kaucký.

Rodinná zábava pokračovala v plném proudu, ale panu Kauckému stále ležel v hlavě ten zváštní a intenzivní štěkot Arven. Přemýšlel o tom, proč štěká směrem k zahradě souseda, kterého má velmi ráda a vždy, když ho vidí, běží se s ním přivítat. Neštěkala by na něj však nikdy.

„Nedalo mi to. Vzal jsem baterku, protože už byla úplná tma, a šel jsem se podívat na místo, kde ještě před chvílí štěkala Arven. Posvítil jsem do sousedovy zahrady a doslova mi ztuhla krev v žilách! Náš soused, pan Horáček, tam ležel ve sněhu na zemi.“

Když ležící muž zahlédl světlo, začal na pana Kauckého volat. Ten oběhl dům a dostal se na sousedovu zahradu. Pomohl prokřehlému muži vstát a pomalu ho odvedl domů.

„Cestou mi vyprávěl, že šel jenom zavřít slepice, proto se ani pořádně neoblékl, na zahradě se mu ale udělalo nevolno a nebyl schopný se pohnout z místa. Pak upadl. Byl tam prý asi tři čtvrtě hodiny! Volal, ale nikdo ho neslyšel. Jen Arven, která se nám ze všech sil snažila dát najevo, že se něco děje, abychom šli za ní,“ vzpomíná na dramatickou dohru druhého vánočního svátku Karel Kaucký

Poté, co pana Horáčka dovedl domů, zavolal jeho příbuzným, uvařil mu čaj a snažil se ho zahřát. Venku bylo mínus dvanáct stupňů, a nebýt Arven, starému muži hrozilo umrznutí.

Ale nakonec vše dobře dopadlo. Letos v únoru na Valentýna oslavil pan Horáček osmdesátiny.

A pokaždé, když potká Arven na procházce, nezapomene ji pohladit a říct: „Arven, ty jsi mi zachránila život!“

 

 

Vítěz kategorie: Spící srdce – In memoriam

Ziko a zřícená budova

Na 22. říjen roku 1997 nevzpomínají v Brně rádi. Toho dne se na Náměstí Svobody, v samém centru města, zřítil pětipodlažní dům.

Tehdejší příslušník Policejní Zásahové jednotky Severočeského kraje podpraporčík Gustav Hotový byl shodou okolností se svým služebním psem, velkým kníračem Zikem, cvičeným na vyhledání živých i neživých těl, při plnění jiných služebních povinností v blízkosti Brna.

Kolegové z Brna ho proto požádali o pomoc při propátrání zřícené pětipodlažní budovy. Předpokládalo se, že uvnitř zůstali dělníci, kteří prováděli rekonstrukci. Nikdo nevěděl, kolik přesně jich tam v okamžiku katastrofy skutečně bylo.

Prohledat trosky bylo velmi obtížné, zřítila se totiž celá obvodová zeď domu.

Gustav Hotový se Zikem prohledali budovu a na dvou místech, která Ziko označil jako možná místa pohřešovaných dělníků, se našla tři mrtvá těla.

V druhé části budovy pak označil Ziko místo, ze kterého se ozývalo klepání. Gustav Hotový však předtím požádal o vypnutí všech strojů a agregátů. Jeho instinkt nezklamal, na místě označeném Zikem se skutečně podařilo ve zhruba čtyřmetrové hloubce odkrýt živého dělníka, který klepáním na kus železa reagoval na psí štěkot. Bez pomoci Zika by se muže nejspíš zachránit nepodařilo, trosky budovy se totiž odklízely ještě několik dní.

Toto je jen jeden z mnoha příběhů policejního psa Zika, který pomáhal celý svůj psí život příslušníkům speciální policejní jednotky, ať při zákrocích proti nebezpečným pachatelům nebo při plnění nejrůznějších speciálních úkolů. Za tento čin nebyl nikdo z obou nikdy odměněn.

Gustav Hotový byl nucen kvůli následkům služebního úrazu zásahovou jednotku opustit. Jeho pes Ziko mu byl oporou až do svých 15 psích let a dožil u svého psovoda v důchodu až do svých posledních dnů.

 

 

Vítěz kategorie: Pomáhající srdce – dlouhodobě pomáhající psi

Iris vrací chuť žít

Ladislav Maksoud je vozíčkář s epilepsií. Černá labradorka Iris ho provází od roku 2005 jako jeho asistenční pes. Dokáže mu otevřít dveře, sundat ponožky či podat mobil. Sám Ladislav ovšem upozorňuje především na to, že mu Iris mnohokrát pomohla v situacích, které hraničily s ohrožením života. „Dokáže totiž předem upozornit na přicházející záchvat a nehrozí mi tak pád z vozíku nebo z ještě větších výšek,“ vysvětluje Ladislav. „Naposledy se to stalo v listopadu loňského roku, kdy jsem byl po těžkém epileptickém záchvatu v bezvědomí a už se mi neobnovil cit v nohou. Hlídala mne a zahřívala. Denně mi vrací chuť dál žít,“ dodává mladý muž z Litoměřic.

Na to, jak se poprvé projevila schopnost Iris rozpoznat u Ladislava přicházející záchvat, vzpomíná jeho matka Jana. „Byli jsme na výletě na ostrov Elba a na zpáteční cestě trajektem Iris znejistěla, pořád byla u Ládíka, lízala mu ruce, a když jsem ho položila na sedačky, aby si odpočinul od vozíku, posadila se vedle něj jako sfinga,“ vzpomíná Jana Maksoudová. „Mysleli jsme, že je nervózní z lodi, ale za dvě hodiny už měl Láďa silný záchvat a horečku přes 40 stupňů Celsia. Celé dva dny, co se z toho vzpamatovával, se Iriska chodila jen venčit a napít, jinak ležela u jeho postele,“ dodává Ladislavova matka Jana.

 

 

 

 

Dušan Stuchlík,

šéfredaktor časopisu Psí kusy

 

Kontakt a více informací: Tereza Šafránková, tereza.safrankova@provolnycas.cz